Rozsévač větru

Rozsévač větru je kniha, co už mám přečtenou nějaký pátek. Ale přiznávám se, odvaha psát recenze mi dlouhou dobu chyběla. Přesto je to příběh, který mi utkvěl v hlavě a jelikož tu nosím jméno hlavního hrdiny, připadá mi správné, aby má první recenzovaná kniha na tomto blogu, byl právě Rozsévač větru.


Rozsévač větru
Maja Lidia Kossakowska
Triton – Praha 2008
Překlad: Stanislav Komárek
Počet stran: 480
Cena: 349 Kč

Oficiální anotace:

"Dříve než vznikl vesmír a čas, stvořil Pán anděly, aby mu pomáhali v Jeho díle. Jednoho dne však opustil své Království. Archandělé utajili Jeho zmizení, aby obhájili smysl své existence. Politikaří, intrikují, soupeří o moc, válčí i zabíjejí. Mnozí z nich se vzbouřili proti přísné hierarchii a disciplíně, ale byli poraženi, svrženi do Hlubiny a změnili se v démony. Přesto se však podařilo Království nebeské udržet a zachovat dílo Páně. Nyní však přichází Rozsévač větru, opak Stvořitele, nejvyšší zlo. Přichází, aby zničil svět. Není již vyvolených ani zavržených, Nebes ani Hlubiny. Je pouze dílo stvoření a na druhé straně nicota. Stín se blíží."

Hlavní hrdina vlastním jménem Daimon Frey je anděl. Ale taky je odsouzen k popravě za znesvěcení svaté relikvie. Co na tom, že díky tomuto znesvěcení všem ostatním zachránil křidýlka, to se nesmí a hotovo. Hlavní hrdina byl popraven a umírá.
Jenže Bůh s ním má očividně jiné plány a tak Daimona oživí a udělá z něj Abaddona, ničitele světů, hubitele, rozvraceče starých pořádků a vůbec takové ty nepěkné věci, které se dočteme v Bibli. A tak hlavní hrdina lítá na svém oři po vesmíru a pomocí svého meče ničí světy z vůle Boží.
Mezi tím se ale Bůh jaksi ztratí a anděli nenapadne nic jiného než to raději zapřít. A jelikož tam není nikdo, kdo by je srovnal do latě, tahají se mezi sebou o moc, intrikují a když mají volnou chvíli dají si spicha s démony v hospodě na půl cestou mezi nebem a peklem, kde popíjejí nejen pivo a kouří cigarety.
Ale aby se v té idylce neměli moc dobře, ukáže se na scéně Antikreator (opak stvořitele), který chce uvrhnout celý svět (i s vesmírem, nebem, peklem, předpeklím a zemí) do chaosu (což se nelíbí nikomu z žijících na kterémkoliv z výše jmenovaných lokací).

Na knize se mi libí hra s Biblickými pojmy. Kdy například Gabrielovi říkají škádlivě Džibríl, nebo Luciferovi „Lampo“. Skvělá partyzánská akce spojeneckých sil Nebešťanů i Hlubiňanů. Chvíle, kdy se obě nepřátelské strany setkávají u pulitru piva a vlastně nechápou proč by se spolu neměli bavit.
V knize jsem si užívala politikaření, narážky na lidský svět, ale i skvělé akční bojové pasáže, které byly popsány nejen až naturalisticky, ale dostatečně reálně a uvěřitelně (ano není nad invalidního anděla jen s jedním křídlem).

Co se mi nelíbilo?
Nemohu vytknout nic konkrétního. Jediné, co mě osobně vadí, ale setkávám se s tím u mnoha knih, je neustálé opakování již proběhlého děje. Jako by čtenář nebyl schopen udržet myšlenku déle než padesát stran.

Příběh není ničím přelomový, ale je poutavý a čtivý. Nic světoborného, přesto hodno přečtení. Takové příjemné nadprůměrné fantasty, až na to, že místo elfů máte rebelantské anděly.

Doporučeni:   Tuto knihu rozhodně doporučuji k přečtení.

Abaddon - ničitel světů

Proč má ruka sáhla při výběru internetové přezdívky právě na toto jméno?
Snaha vybrat si přezdívku, která by mi byla blízká a částečně odrážela mou osobnost byla docela silná a nevím o nikom, kdo by si jméno nevybíral tak aby se mu líbilo a bylo mu blízké.



Částečně vycházím z Biblického anděla Abaddona, pojídače světů a toho, který drží klíč od bezedné propasti, pekla. Jednoho z padlých, který od Boha dostal "job" chodit po světě a dělat bordel, ničit a pošťuchovat.

Abaddon je i jméno hlavního hrdiny knihy Rozsévač větru od jisté M. L. Kossakowské. Hlavní hrdina zde v podstatě prezentuje sám sebe. Je to někdo, kdo nedostal úplně příjemnou práci a tak se s ním nekamarádí ani andělé ani démoni... i když, pár přátel má z obou táborů a chodí do hospody v Limbu...
Je to příjemně politologicko- epické a dobře čtivé.

A já se povahově považuju tak nějak za trochu oboje. Jsem tak trochu hajzlík, co by se možná jako hodnej i tvářil, ale většinou je přešoupnut na opačnou stranu barikády a docela mu to vyhovuje. Proč ne? Každej jsme nějakej!



A proč bloguju?
Proč ne? S blogováním už nějaké zkušenosti za sebou mám. Dobré i špatné. Ale jakmile si člověk jednou zvykne na to, že se o své zkušenosti může podělit, že má zpětnou vazbu, že někoho jeho tvorba zajímá. Je těžké si to odpustit. Asi jako ranní kafíčko/čaj/kakao/cigaretu/nehodící se škrtni. Je to jistý druh duševního exhibicionismu a mě to holt dělá dobře.



Nějaké námitky?