Brzy opět začne škola a Ona se až neskutečně těší a co
hůř, jí to snad baví! Nechápu to, občas mi přijde, že jsem
její dokonalí protiklad, teda, až na to, že jsem v podstatě taky
záporák. A k tomu ještě horší a zlejší. Ale já mám ze
zásady ke škole odpor. Radši budu svůj čas využívat
konstruktivně než sedět zavřený v místnosti s dalšími
individui které ještě navíc nemůžu vystát. Nejsem vůbec
společenský. Jsem doslova vlk samotář. Mnohem raději čtu, nebo
hraju hry, což sice ona taky, ale během školy se samozřejmě bude
věnovat odborné četbě a hry půjdou stranou. A týrat tím bude
samozřejmě všechny okolo včetně mně. Začínám ji nenávidět.
Ale úspěšně se mi ji daří zaměstnávat na tolik, že některé
povinnosti nestíhá. Přiznávám se, mám z toho škodolibou
radost.
Za ten měsíc jsem přečetl další dvě knihy, přemýšlím na
kterou z nich mám napsat recenzi jako první a jestli se nevěnovat
něčemu staršímu, co by si recenzi rozhodně zasloužilo. Ale je
toho tolik! Nevím co dřív... snad nějakou pratchettovinu? Nebo
něco od Herberta? Ještě to budu muset promyslet!
Navíc teď mám cosi rozepsáno, Ona se tomu směje, protože
sama to vzdala a zlomila nad tím hůl, ale mě to baví a považuju
to za rozhodně lepší využití času, než řešení geopolitiky
podle tatíčka Masaryka.
Baví mě to a zvláštním způsobem se u toho vyventiluju. Rád
píšu, ale mnohem raději čtu. Když čtu mám pocit, že mě daný
svět naprosto pohltí, najednou před sebou vidím místo písmenek
hlavní postavy, jako by to byl film, ale bez zbytečných příkras,
jen to podstatné. Úžívám si pocit být v hlavách protagonistů
a prožívat dobrodružství s nimi. Při psaní sice taky svému
ději propadnu a prožívám to se svými hrdiny. Ale je to jiné.
Takové na jednu stranu důvěrnější a na druhou stranu odměřené,
nesmím jim propadnout úplně a musím si udržet otěže ve svých
rukou. Je to zákeřné a o to větší výzva. Čtení je
pohodlnější, požitkářštější.
Čtení je přijímání myšlenek někoho jiného, psaní je
vytváření a prezentace svých vlastních.
Žádné komentáře:
Okomentovat